HODNĚ NEPRAVIDELNÉ NOVINKY ZE ŽIVOTA TÁTY, MÁMY A MALÉHO SYNKA

Květen 2011

Hromada dřeva

18. května 2011 v 21:54 | bass


Je to neskutečný pocit mít u plotu hromadu vlastního vyskládaného krásného dřeva, které voní a pomalu dosychá na sluníčku. Je to nádhera a pocit bezpečí, už se zimy letos tolik nebojíme. Ten pocit přeji každému, i když přesně nevím, jak ho docílit u bytařů (s hromadou dřeva za panelákem by byl pocit spíše rozpačitý, ne?). Samozřejmě, oproti sousedům jsme stále amatéři s naší hromádkou, ale je to začátek, důležitý krok. Zlom. Od letoška jsme opravdoví venkované, kteří jsou soběstační a samostatní (snad se nám letos urodí i patizón). Však už bylo po těch letech na čase!
Je to naše první hromádka a tak pokyn pro Péťu zní jasně, tohle dřevo je jen na koukání, bylo by přeci škoda ho stopit.
Že ho nakonec pořežeme a hromada zmizí, s tím se budu muset ještě duševně popasovat. Trochu mě to trápí, naštěstí zima je zatím daleko.

Táta táta

18. května 2011 v 21:19 | bass
Včera brzy ráno když začal Máťa jako obvykle pobíhat (po čtyřech, smozřejmě) po posteli, zcela fit a vyspaný, strašně nadšeně si žvatlal a pak najednou začal říkat tátatátata. To mě samozřejmě dokonale probudilo, nehledě na brzkou ranní hodinu, zamáčkl jsem slzu a dál jsme blbli spolu. Plazili se po posteli, koukali z okna a vesele na sebe halekali:

"tátatáta ta!"
"táta táta"

Šikovnej kluk! A dneska svá nová slova už sebejistě používá a mnohdy, když říká táta táta, u toho tleská. Zřejmě jsem jeho hrdina. Uvidíme, co bude dělat, až bude říkat máma máma!

Ochranný faktor

13. května 2011 v 21:53 | bass
Když Matěj jednoho odpoledne v kočárku usnul, Péťa si řekla že si trochu odpočine a četla si na sluníčku. Avšak mateřským
vyčerpáním klimbla a usnula. Jenže ouha, nenamazaná vystavila svou pokožku slunci. Následky jsou zřejmé. Jsou neblahé.
A tak když mě po návratu z práce vítala doruda vybarvené Péťa a říkala, že viděli se psama divnýho ptáka, který prý mluvil, prý něco jako: kyblík, kyblík, kyblík, člověk měl oprávněnou starost. Psi to prý také dost zarazilo.

Ach to zpropadené sluníčko, člevk se na něj celou zimu těší a pak tohle. A tak se raději držím ve stínu s atlasem ptáků a snažím se té ornitologické lahůdce přijít na kloub. Kyblík, kyblík, kyblík!

Jak jsme neviděli svatou Annu

13. května 2011 v 21:45 | bass
Co je nového? Máťa se nedávno naučil říkal: bababa ba ba bááábaba. Dělá ho to mnohem rozumnějším. Do té doby říkal převážně ten prskavý zvuk motoru, při kterém odletují kousky jídla při krmení. To jsme ho na učil já, bababa se naučil sám.